Prodejna

Lučický mlýn

V Lučickém mlýně a jeho areálu si můžete prohlédnout velmi rozmanitou nabídku originálních starožitností. Tento kamenný obchod je největší v celém Královéhradeckém kraji a jeden z největších v republice. Jistě Vás osloví až nečekaná pestrost sortimentu a neustále se rozšiřující prodejní galerie v historické budově romantického mlýna. Chcete-li ucítit tajuplný závan dávných časů, pokuste se zastavit a vnímat nevšední atmosféru mlýna, písemně doloženou již v polovině 16. století. O chlumecké obci Lučice se zmínil již sám Kosmas ve své kronice před více jak devíti sty lety. Proto není náhodou, že jsme zvolili pro obchod toto krásné historické místo.

Otevírací doba

STŘEDA
ČTVRTEK
PÁTEK
SOBOTA

10:00 – 17:00
10:00 – 17:00
10:00 – 17:00
09:00 – 12:00

Z DŮVODU NAŘÍZENÍ VLÁDY ZAVŘENO

Přijímáme platební karty

U každé starožitnosti je cenovka

Pomůžeme
s nakládkou

Nenabízíme kopie ani repliky

Všechny starožitnosti jsou čisté

Na prodejně je více než na e-shopu

Aktuální informace k dopravě:

Chystají se u nás opravovat mosty – od Olešnice do Lučic je uzavřená silnice!
– Pojedete-li po D11 od Prahy nebo od Hradce Králové – SJÍŽDĚJTE EXITEM 68
– Pojedete-li od Pardubic nebo Hradce Králové
Pokračujte směrem na Nové Město nad Cidlinou, poté směrem na Chlumec a před Chlumcem odbočte doleva na Lučice.
– Pojedete-li od Poděbrad nebo od Nového Bydžova pojeďte skrz celý Chlumec a první odbočka za městem doprava na Lučice.

Více informací z historie mlýna

První zmínka o něm je v zápisech již z roku 1532.
V roce 1547 zdejší mlynář odváděl vrchnosti ze mlýna dva vepře.
Roku 1571 tu byl nájemním mlynářem Petr Vohanka.
Roku 1604 hospodařila na mlýně mlynářka Kateřina.
Na sklonku tři­cetileté války se uvádí, že zde mlynařil Martin Rakouský.
Po něm se tu vystřídali mlynáři Václav Rovenský v roce 1651, roku 1663 Daniel Miřinský, v letech 1671-76 Jan Kožený a v letech 1690-99 Jindřich Kozdera.
V roce 1700 odkoupil lučický mlýn od chlumecké vrchnosti Jiří Rovenský do dědičného užívání za trhovou cenu 300 kop míšeňských. Mlynář, i když mlýn koupil, musel ročně odvádět 6 korců pšenice, 21 korců a 3 věrtele žita předního, směsného 47 korců a 1 věrtel a 12 korců ječmene a vykrmit osm vepřů. Dále byl povinen mlít obilí pro vsi Lučice, Olešnici, Štít, Přepychy, Vápno, Újezd a Komárov, jež měly celkem 56 obyvatel. Jako další povinnost lučického mlynáře se uvádí zásobování dvorské čeledi ve dvoře Rtánově, Bukovce a Kolesech. Mlynář Rovenský zůstal na lučickém mlýně jen krátce, neboť ještě téhož roku se uvádí na mlékosrbském mlýně.
Mlýn kupuje Jan Klicpera a ten tady pak mlynařil téměř tři desítky let. Jan Klicpera byl nejen mlynářem, ale i pěstitelem ovoce. Ještě před svou smrtí předal roku 1730 Lučický mlýn svému synovi Jiřímu Klicperovi. Ten však musel vyplatit svých pět sourozenců – Juditu -provdanou v Rakousku, Jana – mlynáře v Hradišť­ku, Václava – mlynáře v Pamětníku, Ludmilu – provdanou za Josefa Rů­žičku v Žiželicích a Annu – provdanou za Matouše Kováříka v Chlumci nad Cidlinou.
Po smrti Jiřího Klicpery v roce 1763 převzal Lučický mlýn jeho syn Jan Benedikt s manželkou Annou.
Roku 1779 prodal mlýn Václavu Hálovi za trhovou cenu 2 890 zlatých rýnských.
Do roku 1835 se na Lučickém mlýně vystřídalo osm majitelů.
Posledním z nich byl Jan Jalowetzki, jenž mlýn prodal Josefu Řehákovi. Lučický mlýn pak po několik generací zůstal v mlynářském rodě Řeháků.
1899 – majitel mlýna Alois Řehák člen výboru Společenstva mlynářů. V roce 1912 chtěl mlynář Alois Řehák instalovat na Lučickém mlýně dvě Francisovy turbíny namísto dosavadních čtyř vodních kol. Velkostatek v Chlumci nad Cidlinou mu to však nechtěl povolit. Spor se táhl až do roku 1915, kdy nadřízené orgány stížnost a námitky velkostatku zamítly a Řehákovi stavbu turbín povolili. Moderní zařízení mlýna v Lučicích bylo pak kolaudováno v roce 1922. Rok nato koupil mlýn obchodník z Chlumce nad Cidlinou Jiří Oliva a to již ve špatném stavu. Mlýn dal do pořád­ku a tak ho v roce 1937 mohl převzít jeho syn, také Jiří. Ještě za jeho otce byl pohon mlýna převeden na elektřinu. Za mlynářů Olivů doznal mlýn velkých vylepšení – značně nákladně jej přestavěli na válcový mlýn, jenž se pak stal převážně v průmyslovém mletí největ­ším na Chlumecku.
V letech 1945-51 byla na lučický mlýn uvalena nucená správa.
Později postupně docházelo k rušení některých mlýnů v kraji a po roce 1951 byl zastaven i Lučický mlýn, který potom sloužil jen ke skladovacím účelům.
Vrchní část textu jsme čerpali ze stránky vodnimlyny.cz, která zdržuje informace o mlýnech a obsahuje velké množství zajímavých informací.

Po sametové revoluci byl značně zanedbaný areál lučického mlýna navrácen Ing. Jiřímu Olivovi, vnukovi posledního majitele. Ten musel být v šoku z toho, co se stalo z kdysi výstavního areálu, kterému vévodila reprezentativní vila ve stylu zámečku. Po téměř půl století bezohledného zneužívání majetku komunisty bylo nutné provést velmi náročnou rekonstrukci. Mlynářský rod Olivů patřil k elitě společenského života v Chlumci nad Cidlinou a není divu, že se jméno Jiří Oliva objevuje v seznamu chlumeckých starostů a donátorů. Tento rod provozoval mlynářské řemeslo nepřetržitě již od roku 1734. Díky tomu byl Jiří Oliva, velkostatkář a majitel mlýna v Lučicích oceněn za věrnost stavu Zemskou radou živnostenskou diplomem s právem razit zlatou plaketu.

Vzhledem k této úctyhodné tradici se rozhodl pan Jiří pro velkorysou záchranu, tohoto dnes už téměř opraveného, objektu. Díky pracovitým a tvořivým předkům mohl tento dobře zajištěný restituent přistoupit k nákladné celkové rekonstrukci. Využil i své umělecké zkušenosti a kontakty se soudobými umělci a ve spolupráci s nimi navrhl na mlýnské vile novou fasádu. Tento možná poslední záchvěv historismu v Čechách byl navržen schopným pražským architektem Řehákem roku 1938. Vila byla po menších etapách stavěna i za druhé války. Za Němců se stavět nesmělo a na dílčí povolení se mohly dokončit pouze nejnutnější dokončovací práce jako zastřešení. Kdo nařízení porušil, riskoval trest smrti. Válka skončila a než se majitelé z válečných hrůz vzpamatovali, přišli komunisté a všechno jim zabavili. Proto tato neobarokní vila nikdy neměla fasádu. Majitelům přidělili v jejich bývalé vile dvě místnosti a práci v uranových dolech pro mladšího a na dráze pro staršího Jiřího Olivu. Ostatní prostory obsadily rodiny bývalých zaměstnanců. Olivovi byli bez prostředků a komunisté fasádu nepotřebovali. Proto byla dnešní extravagantní a modernistická fasáda prvním ošacením nahé stavby z cihel a betonu. To dokázal pan Jiří i přes velké obtíže se socialismem oploštělými řemeslníky.
Poprvé po 45 letech oblékl vile nový slušivý kabát. Svůj vděk a úctu ke generacím mlynářských předků vložil do symbolických medailonů zdobících fasádu vily.
Vpředu vidíme na obloukové atice kruhový reliéf symbolizující věčný koloběh vody. Na zadní atice je vyobrazena vodní víla tančící na životodárném prameni. Nad robustním vchodový portálem z masivního pískovce je zasazen kruhový medailon se svatým Jiřím drakobijcem. Ten má nejspíš upomínat na nekonečný souboj všech Jiří z rodu Olivů. Drak symbolizující zlo je mimo jiné i pomyslným ztvárněním obou prožitých totalit.